neděle 13. března 2016

Zavěrečný den

Balení, zmatky, úklid, transport věcí do Rokytnice, přenášení k autobusu.
Luděk nás odváží spolehlivě domů, do cíle jsme dorazili 2 minuty před plánovaným časem.


V noci a po ní (poslední)

Den obvykle začíná budíčkem někdy v osm, sedm, nebo šest hodin. Pro službu ale dnešní den začal už v půl deváté večer předcházejícího dne, když krájela cibuli, co fungovala doslova jako slzný plyn. Když už jsem u té služby, všichni víme, že služba dne píše kroniku za předchozí den, a služba za první den slouží i den poslední, za který píše kroniku. Také všichni víme, že solidusáci hrozně rádi pomáhají a snaží se využít své síly a uplatnit svůj čas. Proto solidusáci, co jsou tu jen na pár dní, se snaží mít službu co nejdříve, takže mi zbytek koedukované trojice odjel. Když tedy píši, že služba krájí cibuli, myslím tím sebe a dobrovolníka s nedobrovolníkem. Pak jsme měli udělat buřtguláš, no, udělán byl a já si toho ani nevšiml. Posuneme se dál.

Někdy kolem půlnoci, kdy začíná den, o kterém tato kronika je, jsme zpívali a dalo by se říct, že něco opravdu od srdce! To jsme prováděli asi hodinu, pak jsme se posílili monstrem, jelikož jsme vyráželi na Ručičky. Deset lidí v botách normálních, já v běžkařských a jeden v žabkách. Šili jsme si to rovnou nahoru, někdo spadl, někoho to bolelo, někdo to sjel na bobu (dolu, pak bob vrátil a šel nahoru). Byli jsme dost nahypení, možná z monstra, spíš ale z pozdního večera a společnosti. Tedy, byla noc a my se rozběhli na Ručičky a někdo (J. K.?) spadl při naražení na sněhový skokánek. Na místě, nahypeni, jsme udělali pár hvězd (asi tři z nás), kotoulů (asi pět z nás), stojek (asi tři z nás), parakotoulů (hlavně O. M.), a řekli jsme si, že bychom ještě párkrát mohli přeskočit tu velkou sněhovou kouli, co dřív byla nohama sněhuláka, a tak jsme učinili, někdo roznožkou, někdo skrčkou.

Následovala hra Tutututu, která má trochu jiný charakter v noci bez pořádného hřiště a s nahypenými lidmi. Byla krátká, ale zábavná. Dál jsme někam vylezli (A. D.) a šli zpět.

Jak jsem tak kolem sebe viděl ty páry, říkal jsem si, jak se sakra tvoří páry? A proč mi to nejde? No

Po chvíli se chůze změnila ve střemhlavé klouzání „na tučňáka“, tady někde se odpojili (V.D. s μ.) To bylo kolem půl třetí. Když jsme se doklouzali/došli k Braunovce, odpojil se (J. N.) a před chatou se ještě někdo (J. K., nebo J. U.) sklouzl na bobu, což je na zamrzlém sněhu hlučné a bolestivé, pak zahodili (H. K.) do sněhu a šlo se do chaty. (Šest z nás) začalo hrát "Jungle speed", (J. N.) hrál na kytaru a já čučel na zavařovačku s bílou krystalickou látkou, asi solí. Normálně, když člověk zírá na nehybný předmět ve tmě, tak může (aspoň v mém případě) zažít černý "fade-out", tentokrát byla sůl překryta bílou vrstvou světla, jakoby průsvitným papírem, což se mi ještě nestalo, zajímavé…

Řekl bych, že jsem na tu sůl zíral asi půl hodiny v pohodlném shrbeném sedě. Bylo to možné jen proto, že (J. N.) hrál na kytaru. Potom, co někdo zpozoroval, že v sedě spím, tak mě slovy "on usnul?" okamžitě probudil. Tak jsem se zvedl, zavěsil pravou rukou za trám a ve stoje sledoval hru. Bylo vidět, jak u toho někteří usínají, když zrovna nebyli na řadě. To bylo asi půl čtvrté. Na tu hru, kterou když někdo vyhrál, tak si okamžitě doplnil balíček od někoho jiného, jsem se díval nelibě dlouhou dobu. Bylo až zničující vidět některé nepovšimnuté dvojice, pomalé reakce a slyšet "75% šance!", což je to špatně. Tak kolem čtvrté ranní hodiny jsem to už nevydržel a odebral se do pokoje.

Budíček na další (současný) den měl být na osmou, ale mobil měl 3% baterie, tak jsem se ani neobtěžoval nastavit si budík. Před půl pátou přišel do pokoje i bratr od té zničující hry. To vše se stalo asi před deseti hodinami. Den začal pronikavým křikem: "Budíček, snídaně, zrní, přídavky.", což bylo řečeno v kompaktním balíčku během asi patnácti sekund. Přesto, že jsem ten budíček dokonce měl sám hlásit, tak kvůli své únavě jsem se rozhodl prospat snídani a vstal jsem až v 9:11. Můj mobil to vydržel až do rána.
V tu dobu si všichni horlivě balili za pokřiků (J. D.): "Tonda Drdácký do kuchyně!" a zároveň "Co si do deseti minut nesbalíte, bude vyhozeno!"

Zaběhl jsem tedy do kuchyně mýt, teda utírat,  nádobí a omluvit se přiřazené službě. Utřel jsem asi sedm talířů, podruhé se omluvil a spěchal si sbalit své věci na noclehárně. Svým způsobem je poslední den šťastným, jelikož lidé nacházejí své ztracené věci. Kupříkladu já jsem dostal zpět své, asi týden ztracené, pohorky, které jsem musel nahrazovat běžkařskými botami, protože přeskáče jsou těžké a nemotorné a další obuv jsem už neměl. Také mám zpět svou jedinou čepici, černé rukavice, poslední lajnu a povlak na spacák, co jsem našel asi po hodině.

Všichni se činili. Vynášeli jsme asi dva tucty dek, co nikdy nikdo z nás nepoužívá, hrdinně jsem kladivem rozmlátil pár plechovek a potřísněn pivem jsem ve sprše umyl hrnec od buřtguláše, co jsme jedli dříve toho dne. Poslušně jsme balili a švitořili, dělali věci, a tak.

Naložili jsme rolbu, se kterou někteří z nás odjeli a eventuelně jsme i my, ten zbytek, odjeli s věcmi na lyžích směrem na parkoviště. To byla naše poslední jízda na lyžích, což, mino jiné, znamená, že se tento rok (V. D. s J. K.) vyhnuli umývání záchodů. Sjeli jsme tedy dolů, po chvíli přijel autobus, tak jsme ho naložili a vydali se směr Praha.

A co bylo dál? No, sedl jsem si a začal psát kroniku, momentálně je 15:54 a jsme 61,5 km od Prahy. Po krátkém rozhovoru s (J. U.) jsem se rozhodl pokračovat, tak tedy: A co bude dál? Nu. Nemusím být jasnovidec, abych mohl typovat.

Ze všeho nejdřív dopíši kroniku a odevzdám ji, a to zatím asi v rekordním, záporném, čase. Po cestě by autobus mohl mít problémy s tím, že mu něco začne hořet, jako na cestě sem, což bylo před devíti dny, to se snad ale nestane, takže bychom mohli dojet do Prahy, kde bychom vyložili autobus, někdo (jestli někdo, tak nejspíš já) si v něm něco zapomene a už to nikdy neuvidí. Účastníci se budou loučit na odchod, někteří z nich nejspíše nervózně volat odvozu. Postupně se všichni dostaneme domů.

Ale nejdřív si dám nějaké sušenky.

Služba 1. den: Bára, Týna, Tonda
-1. den: Tonda, Martin

sobota 12. března 2016

Sobota

Dopoledne proběhl běžkový výlet na Rezek - prorazili jsme novou cestu mezi chatou Zdravotníka a červenou sjezdovkou, jinak se šlo tradiční cestou, i když tentokrát opačným směrem. Kupodivu byl sníh až na Rezek.
Odpoledne hry na Ručičkách, večer pak šifrovačka a různé jiné zábavy včetně hromadného zpěvu.

pátek 11. března 2016

čtvrtek 10. března 2016

Na běžkách do Jilemnice

Tradiční běžkový výlet do Rokytnice byl geniálně naplánován na nejhezčí den týdne - na hřebenech bylo nádherné sluníčko, sjezd na Mísečky dovoloval i jízdu pozadu a i nadále byly stopy krásně upravené takže na Rovinká h jsme byli již v 11 hod.
Po obědě to šlo na běžkách ještě na Žalý a v půli cesty na Křížovky jsme definitivně přezuli do normálních bot a zelenými loukami pokračovali do Jilemnice. Tam tradiční sauna, večeře a autobusem zpět do Rokytnice. Noční výjezd vlekem na chatu.

středa 9. března 2016

Středa

Ve středu dopoledne jsme se snažili jezdit na našem vleku - využili jsme sněhu, který napadl včera. Bohužel po nějaké době s námi přestal spolupracovat vlek a zábava byla předčasně ukončena.
Odpoledne část lidí lyžovala na Rokytnických vlecích, část byla na běžkách.

úterý 8. března 2016

Čtvrtý den

Dnes ráno jsme vyjeli na ranní lyžování, které bylo výborné, lidí málo a dobrý sníh.
Odpoledne hry na sněhu, večer zábava.

_________________________
Kronika:
Náš kouzelný den začal snídaní jako vždy připravenou skřítky (SPOŽÚS rulez). Tentokrát jsme si místo klasické dýňové šťávy dali snídani oblíbenou naším ředitelem Albusem Dlouhánem a to - Z R N Í. Musíme podotknout, že tentokrát se skřítci opravdu předvedli, myslím, že to bylo tím, že byl MDK (mezinárodní den kouzelnic). Poté, co jsme dojedli, Dlouhán jedním mávnutím kouzelné hůlky (150 centimetrů dlouhou, nepodajnou, železné jádro s pérem posledního ibise) kouzlem *Sonorus* zvýšil hlas a přednesl pokyny k dnešnímu dni.

Všichni jsme se převlékli do sportovního famfrpálového hábitu a připravili svá košťata. Celé dopoledne jsme trénovali v težkých zimních podmínkách. Po náročném dopoledne jsme se uchýlili každý do své společenské místosti až do oběda. Ten byl inspirovaný zvěromágy z Pekingu s masem z Maguára. 

Odpoledne nastal dlouho očekávaný TURNAJ TŘÍ KOUZELNICKÝCH ŠKOL. Ohnivý pohár nás rozdělil do koedukovaných dvojic a dobrodružství začalo. Bojovali jsme s obry, ochočovali jsme Rarachy a museli jsme se vypořádat s kouzlem, které nás svázalo neviditelným provazem dohromady (Škrkny se při tomto úkolu vyznamenaly svým kouzelným jmelím, které se začalo překvapivě objevovat nad dvojicemi). 

Odpoledne nabité, nervozitou, strachem a radostí nás natolik vysílilo, že jsme se k večeru opět uchýlili do společenských místností a jelikož v nás soutěživost stále přetrvávala, neodpustili jsme si partičku řachavého Petra a kouzelnických šachů. 

Profesorka Kačenka McKuchtička se vyznamenala svými ovocnými knedlíky, plněné mandragorou. Nacpali jsme se a začaly kouzelné hrátky. Například Times Up, kde jsme se seznámili se spousty novými osobnostmi, jako třeba pes.

Vyčerpaní po náročném dni jsme zalehli do kolejních ložnic plní očekávání výherce turnaje.

                                                                                Maxi Matěj
                                                                                Hodná Hanička
                                                                                Fantastický Filip

pondělí 7. března 2016

Běžkový den

Dnes jsme vstavali později, využili jsme ale hezkého počasí a vyrazili po trase Dvoračky - Labská - Sněžné jámy - Vosecká - Braunovka.
Večer hry.

_____________________
Kronika na den 7. 3. 2016
Ráno jsme vstávali kolem osmé a snídali housky a jogurt. Protože bylo krásně, rozhodl Jirka, že se půjde běžkovat. Vyrazili jsme směrem na Dvoračky, tady jsme pokračovali nahoru na hřebeny Krkonoš. I nahoře bylo naštěstí hezky a nefoukalo, výstup zvládli všichni bez úhony.

Pokračovali jsme přes Růženčinu zahrádku ke Čtyřem pánům, kde jsme se dali silnicí k Labské boudě. Měli jsme v plánu odbočit k pramenům Labe, ale zmýlili jsme se v počtu odboček a tak jsme omylem došli až ba zmíněnou Labskou boudu. Tudy jsme pokračovali (nábližkou) na Sněžné Jámy,výstup byl velmi vyčerpávající, ale výhled stál opravdu za to.:

Odtud jsme se vydali po cestě Česko - Polského přátelství přes Tvarožník a Violík směrem ke Szrenici, Tenhle úsek cesty byl skvělý, protože cesta vedla skoro pořád dolů. Na Szrenici se nakonec nejelo a tak jsme se vydali opět dolů na Voseckou boudu. Hladovci, kteří chtěli ve Vosecké pojíst byli bohužel přehlasováni a vydali jsme se příjemnou cestou dolů na Krakonošovu Snídani, při sjezdu se naštěstí nezranili ani slabší články zájezdu. Zde jsme se rozdělili, jedna část se vydala do chaty přes Zadní Plech a druhá část použila Kládovou cestu. Všichni se vrátili živí. Po příjezdu do chaty a odpočinku se šlo zprovoznit vlek, nasazovat kotvy a házet sníh. Řízky k večeři byly výborné...

(text i foto)

neděle 6. března 2016

Den druhý

Dopoledne sjezdování na sjezdovkách - mlha, mrznoucí déšť - nic moc, ale alespoň nebyly fronty.
Odpoledne běžky na Čerťák, večer hrátky, jak už je obvyklé.


Kronika
 PONDĚLÍ
Takže.....Den začal jako obvykle Jirkovým výkřikem budíček!Po 10minutách výkřikem snídaně! Po 5minutách zase výkřik snídaně! Nakonec jsme se po slepu s ospalými tvářičkami dokopali k snídani a s chutí ji do sebe naházeli. Jirka nám zadal instrukce: o programu dne, o chování na sjezdovce, o srazu před chalupou za 30minut !? Došlo k stejnému scénáři jako před snídaní,po 4 zoufalých Jirkových výkřicích,konče výkřikem ,,Panika" se nás sešel určitý počet připravený na sjezd. Nakonec jsme se úspěšně sešli i u turniketů a Jirka nám rozdal Permice.My si tedy mohli užívat nádherného počasí a prázdné sjezdovky.Bohužel to netrvalo příliš dlouho a po 2hodinách jsme museli otočit naše lyže směrem k naší Braunovce.Tady nás už čekal příjemný oběd,který si teda nepamatuju.Po obědě jsme se snažili dohnat spánkový deficit,který však nepomohl ani zdaleka neboť Jirka znovu zavelil,že půjdem běžkovat...a tak se opakovalo to samé jako ráno.1výkřik(odjééézt!)!..2výkřik(odjééézt!)!...3výkřik(odjééézt!)!..4výkřik(panika!)...po 20minutách po posledním výkřiku jsme vzorně stáli před Braunovkou aspoň v polovičním počtu a po zbylých 10minutách došli ostatní...Vyrazili jsme! Prošlapali jsme se na Ručičky a zahájili naší tradiční cestu jako každý rok... a tak jsme se klouzali,bruslili,štouchali,klouzali po zadu,klouzali po hlavě,schazovali sníh z větví na ostaní,schazovali samy sebe,až jsme dorazili na místo nám známe pro každoroční konání běžkařských závodů. Rozdělili jsme se na 2 skupiny a soutěžili ve štafetě s odlišnými disciplínami: klasický běh s hůlkami,běh bez hůlek,běh bez běžek,odrážení s bězkami snožmo.Ani jedno nevypadalo tak jak by vypadat mělo a po doběhnutí všech jsme se rozpohybovali zpátky do našeho tempa a tentokrát zvolili prazvláštní cestu, která neměla s cestou příliš mnoho společného.Jirka měl chuť experimentovat a tak jsme jeli kdesi kde místy nebyl ani sníh,aby toho nebylo málo rozhodli jsme se celou akci trochu osladit tím, že pojedem zase pozpátku. Cizí udivené lyžaře jsme pro jistotu sladce pozdravili a pokračovali v naší zběsilé jízdě z kopce zády vpřed.Nakonec jsme se všichni rozmlátili kdesi v korytu a s úsměvem  pokračovali dál. Záhadným způsobem jsme se objevili na ručičkách a celý výlet zakončili teplým sládkým nápojem který chutnal po medu. Ke konci dne pro nás Kačenka připravila dobrou večeři na kterou si zase nevzpomínám a zahájili naše milované hrátky. Měli jsme co dělat abychom se doplazili do našich pokojů ještě před usnutím. Konec

Služba:
            Hravý Honza
            Vyjímečny Vítek
            Tančící Terezka

sobota 5. března 2016

Rokytnice 2016 - den první

Dnešní den začal vlastně již vyvoláním chaosu předešlého večera, kdy jsme byli požádání provozovatelem autobusu, zda bychom mohli urychlit odjezd kvůli poruše jiného jeho autobusu. Kupodivu se zdařilo zkontaktovat skoro všechny účastníky a většina lidí přijela na sraz již v 8 hodin - tedy kromě autobusu. Ten se nakonec povedlo opravit přes noc a spěch nakonec nebyl třeba.
Nevadí, vzali jsme i kus věcí malých dětí a odjeli chvíli po původním plánovaném srazu. Náskok byl potřeba, protože po cestě se u autobusu projevila menší závada, která ale byla rychle opravena a do cíle jsme dorazili přesně stejně s malými dětmi.
Nastaly velké přesuny veškerého materiálu, jak našeho, tak malých dětí do tunelu pod lanovku, protože rolba blíže dojet kvůli sněhu nemohla. Vše se však zdařilo bez problémů a nakonec se na  Braunovce octly všechny naše věci, dokonce i nějaké navíc.
Kvečeru proběhly hrátky na Ručičkách a poté večerní seznamování na Braunovce.

Kronika dne

Rádio Nováček hlásí, že 5. 3. 2016 v sobotu se stalo toto:
Ráno jsme se sešli u autobusu. Následovala zábavná cesta do Rokytnice. Po příjezdu jsme vytahali tašky do rolby a následně i mravencům. Chalupa byla dobyta před obědem a po obědě následovaly hry na Ručičkách jako Hutu-tutu nebo Buldog! Večer jsme se seznámili pomocí her. Konec dne přišel kolem jedenácté.